I. KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE

Č. 1406

Ježíš říká: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky (...) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (...), zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6, 51.54.56)

Č. 1407

Eucharistie je srdce a vrchol života církve, protože zde Kristus přidružuje svou církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži. Prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své Tělo, jímž je církev.

Č. 1408

Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

Č. 1409

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy,

uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením, a zpřítomněného liturgickým úkonem.

Č. 1410

Eucharistickou obět‘ přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný kněz Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti.

Č.1411

Předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.

Č. 1412

Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: obilný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad kterými kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává (...). Toto je kalich mé krve (...).

Č. 1413

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

Č.1415

Kdo chce přijmout Krista v eucharistickým přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

Č. 1417

Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoliv se účastní eucharistické oběti. Ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

Č. 1418

Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůčí Kristu Pánu“.

II. KODEX  KANONICKÉHO  PRÁVA

Kán. 912 – K svátému přijímání smí a musí být připuštěn každý

pokřtěný, kterému v tom právo nezabraňuje.

Kán. 914 – Povinnosti především rodičů a těch, kdo jsou na jejich místě,

a také faráře je dbát, aby děti, které dosáhly užívání rozumu, byly náležitě

připraveny a co nejdříve, po přijetí svátosti smíření, přijaly svaté

přijímání. Farář musí také dbát, aby ke svatému přijímání nepřistupovaly

děti, které nedosáhly užívání rozumu nebo které nepovažuje za

dostatečně připravené.

Kán. 915 – K svatému přijímání se nepřipustí exkomunikování a trestaní

interdiktem po uložení těchto trestů rozhodnutím nebo po jejích úředním

zjištění. Rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném

těžkém hříchu.

Kán. 919 - § 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu

jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a napoje,

pouze s výjimkou vody a léků.

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii

i  tehdy, jestilže něco pojedli během jedné hodiny před svatým

přijímáním.